Forlex. Buďte v právu. Kdykoliv. Kdekoliv.

Nejvyšší soud: Oduznání nemoci z povolání neznamená vždy konec náhrady za ztrátu na výdělku

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 752/2025, potvrzuje, že samotné oduznání nemoci z povolání automaticky neznamená, že zaměstnanec přijde o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku. Klíčové je skutečné zlepšení jeho zdravotního stavu.

V projednávaném případě šlo o zaměstnance na pozici horníka-zámečníka, kterému byla původně uznána nemoc z povolání – iritační dermatitida nohou, avšak následně po dvou letech došlo k jejímu formálnímu oduznání z důvodu regresu nemoci.

Zaměstnavatel se proto domáhal ukončení vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku s tím, že oduznáním došlo k podstatné změně poměrů. Nejvyšší soud však zdůraznil, že pouhé formální oduznání nestačí; rozhodující je reálný zdravotní stav zaměstnance a jeho schopnost opětovně vykonávat práci, která odpovídá jeho původní kvalifikaci, a dosahovat srovnatelného výdělku jako před vznikem škody.

Zaměstnavatel, který chce náhradu ukončit, proto musí prokázat, že zaměstnancův zdravotní stav se objektivně nejen natolik zlepšil, že důvod pro uznání nemoci z povolání odpadl, ale také, že je schopen se vrátit k výkonu svého původního povolání bez toho, aniž by se nemoc z povolání opět vrátila. Samotné formální oduznání tedy nepostačí. Z rozsudku plyne, že zásadní váhu má v posouzení ukončení vyplácení náhrad za ztrátu na výdělku zejména odborný posudek znalce z oboru lékařství, který řeší možnost recidivy nemoci při výkonu původního povolání.

Rozhodnutím tak Nejvyšší soud potvrzuje, že pro ukončení výplaty náhrady za ztrátu na výdělku nestačí pouhé oduznání nemoci z povolání, zaměstnavatelé by tedy před ukončením výplaty náhrad měli řádně posoudit možnosti návratu zaměstnance k jeho původní profesi bez jakýchkoli finančních nebo jiných zdravotních omezení.