Forlex. Buďte v právu. Kdykoliv. Kdekoliv.

Je pracovní smlouva uzavřená „na oko“, tedy bez skutečné vůle založit pracovní poměr, skutečně platná? Touto otázkou se zabýval Nejvyšší soud v řízení sp. zn. 21 Cdo 2862/2019.

Manželé se v době, kdy byl na majetek manžela prohlášen konkurs, snažili zajistit, aby příjmy z jeho činnosti nebyly součástí insolvenční podstaty. Společnost proto formálně převedli na jinou osobu a manželka (žalobkyně) s touto společností uzavřela pracovní smlouvu na pozici „referent“. Reálně však žádnou práci nevykonávala – činnost zajišťoval její manžel či jiné osoby. Pracovní smlouva měla pouze umožnit vyplácení finančních prostředků bez toho, aniž by byly postiženy konkursem. Po určité době zaměstnavatel zaslal žalobkyni okamžité zrušení pracovního poměru, které napadla u soudu jako neplatné.

Soudy obou instancí stejně jako Nejvyšší soud však konstatovaly, že uzavřená pracovní smlouva byla pouze formálním (simulovaným) právním jednáním, jímž účastníci navenek předstírali vznik pracovního poměru, ačkoli jej ve skutečnosti založit nechtěli. Skutečným účelem smlouvy bylo pouze zajistit manželům příjmy mimo konkurs, nikoli založení pracovního poměru. Taková smlouva představuje zdánlivé (nicotné) právní jednání ve smyslu § 552 a § 554 občanského zákoníku – tedy jednání, ke kterému se vůbec nepřihlíží.

Protože pracovní poměr nikdy nevznikl, žalobkyně neměla nárok na mzdu ani jiné nároky z pracovního poměru a tento „poměr“ nemohl být ani platně rozvázán. Okamžité zrušení pracovního poměru učiněné zaměstnavatelem bylo tedy rovněž zdánlivým (nicotným) právním jednáním, a soud konstatoval, že se nelze domáhat určení jeho neplatnosti, neboť se k němu nepřihlíží, jako by nikdy neexistovalo.

Nejvyšší soud zároveň zdůraznil, že k takové zdánlivosti právního jednání soud přihlíží z úřední povinnosti, i když ji žádná ze stran výslovně nenamítne.