Forlex. Buďte v právu. Kdykoliv. Kdekoliv.

Když „Praha“ nestačí: Nejvyšší soud k určování skutečného místa výkonu práce

Nejvyšší soud se nedávno vyjádřil k problematice určení skutečného místa výkonu práce. V posuzované věci byla řešena situace zaměstnance, který v pracovní smlouvě měl jako místo výkonu práce uvedeno „Praha“. Samotný nábor však probíhal na pozici inzerovanou v Hodoníně, kde zaměstnanec od počátku fakticky působil. Po zrušení tamní provozovny ho zaměstnavatel vyzval, aby nastoupil k výkonu práce do Prahy, což však zaměstnanec odmítl. Zaměstnavatel následně okamžitě zrušil pracovní poměr z důvodu neomluvené absence, proti čemuž zaměstnanec podal žalobu.

Celá věc se dostala až k Nejvyššímu soudu. Ten ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 185/2025 zdůraznil, že pouhý odkaz v pracovní smlouvě na Prahu nemůže být rozhodující, pokud praxe účastníků ukazuje na jiný záměr. Je nezbytné zkoumat skutečnou vůli stran a posoudit všechny okolnosti – zejména dlouhodobé skutečné místo výkonu práce, nevyplácení cestovních náhrad či ustálenou praxi zaměstnavatele s cílem ušetřit na cestovních náhradách a rovněž i na odstupném v případě skončení pracovního poměru z důvodu zrušení místní pobočky.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu potvrzuje, že i zdánlivě jednoznačné smluvní ujednání podléhá výkladu. Pokud se prokáže, že mezi stranami existovala ustálená praxe odlišná od písemné dohody, může mít tato praxe převahu.