Forlex. Buďte v právu. Kdykoliv. Kdekoliv.

ÚS: Převedení zaměstnance na jinou práci bez jeho souhlasu není nucenou prací

Ústavní soud se v rámci nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/24 zabýval otázkou zrušení § 41 odst. 3 zákoníku práce pro jeho rozpor se základními lidskými právy.

Napadené ustanovení umožňuje zaměstnavateli, aby v situaci, kdy nelze dosáhnout účelu převedení zaměstnance v rámci sjednaného druhu práce, převedl zaměstnance i na jiný druh práce, a to i bez jeho souhlasu. Typicky se jedná o případy, kdy zaměstnanec ze zdravotních důvodů nesmí dále vykonávat dosavadní práci.

Nejvyšší soud, který návrh na zrušení k Ústavnímu soudu podal, namítal, že ustanovení zaměstnance fakticky nutí vykonávat určitou práci proti jeho vůli. Pokud by totiž zaměstnanec práci po převedení odmítl vykonávat, mohl by podle jeho názoru riskovat výpověď pro porušení pracovních povinností, a to bez nároku na odstupné. To by podle Nejvyššího soudu mohlo být v rozporu se zákazem nucené práce a s právem svobodně si zvolit povolání.

Ústavní soud však tento pohled nesdílel. Připomněl, že nucenou prací není každá práce, kterou člověk vykonává nedobrovolně. V daných případech podle Ústavního soudu nelze přehlížet fakt, že zaměstnanec se nemůže vrátit ke své původní práci, protože mu to jeho zdravotní stav nedovoluje. Skutečnou alternativou k převedení tedy obvykle není „dělat dál to samé“, ale skončení pracovního poměru. Převedení na jinou práci tak může být naopak způsobem, jak si zaměstnání udržet.

Ústavní soud rovněž poukázal na to, že z ustálené judikatury plyne, že převedení bez souhlasu zaměstnance může být pouze dočasným řešením a samotné odmítnutí takové práce automaticky nemusí znamenat ztrátu nároku na odstupné. Zaměstnavatel navíc nemá volnou ruku v tom, jakou práci zaměstnanci přidělí. Ze zákona plyne, že musí jít o práci, která odpovídá zdravotnímu stavu, schopnostem a pokud možno i kvalifikaci zaměstnance.

Za těchto okolností Ústavní soud uzavřel, že § 41 odst. 3 zákoníku práce není v rozporu se zákazem nucené práce ani s právem na svobodnou volbu povolání a návrh na jeho zrušení zamítl. Zároveň však zdůraznil, že v tomto řízení neřešil možné rozpory tohoto ustanovení s jinými základními právy a principy. Upozornil například na otázku možné diskriminace z důvodu zdravotního postižení, kterou ve svém odlišném stanovisku otevřel disentující soudce, profesor Kühn.

Pro praxi zaměstnavatelů je rozhodnutí potvrzením, že je možné převést zaměstnance na jinou práci, pokud už nemůže vykonávat tu původní. Současně ale jasně říká, že nejde o nástroj, kterým by zaměstnavatel mohl dlouhodobě a jednostranně měnit obsah pracovní smlouvy, nebo se vyhýbat úhradě odstupného.