###
12/2/2021
Za nedlouho to bude již rok, kdy v ČR začal platit nouzový stav opravňující vládu přijímat opatření podle
krizového zákona. Nouzový stav platil ve dnech 12. 3. 2020 až 17. 5. 2020 a následně od 5. 10. 2020 až
dosud. Co se zpočátku zdálo nemožným, je nyní běžnou realitou, se kterou se každý srovnává po svém
v závislosti na tom, jak citlivý je na omezení svých osobních práv a svobod. Mohlo by se zdát, že po
takové době už bude víceméně jasno i v tom, zda a případně jak uplatnit právo na náhradu škody podle
krizového zákona, neboť lhůta k uplatnění těchto nároků je zpravidla 6 měsíců ode dne, kdy se
poškozený o vzniku škody dozvěděl. O tom, zda nárok na náhradu škody podle krizového zákona je
v dané situaci pandemie Covid-19 možný, případně jaké jsou podmínky pro jeho uplatnění, již byly
popsány stovky stránek nejen z per renomovaných právníků a můžeme tak jen potvrdit, že dle našeho
názoru zde nárok obecně je, ačkoli samozřejmě vždy bude záležet na konkrétních okolnostech daného
případu. V tomto komentáři se však budeme zabývat spíše praktickou stránkou uplatnění nároků v této
věci.
Vzhledem k tomu, že první škody nepochybně vznikly bezprostředně po datu 12. 3. 2020, lhůta k jejich
uplatnění skončila ve 4.Q téhož roku. Další škody mohly samozřejmě vzniknout později, nebo ještě stále
vznikají s ohledem na další nouzový stav počínaje 5. 10. 2020 a lhůtu pro jejich uplatnění tak je nutné
vždy počítat podle konkrétních okolností daných poměrů.
Dle dostupných informací bylo ke konci roku 2020 podáno cca 640 žádostí o náhradu škody podle
krizového zákona v souhrnné hodnotě cca 9 mld Kč.
Poté, co jsme rovněž v zastoupení našich klientů několik žádostí k orgánům moci výkonné odeslali,
jsme již nyní alespoň moudřejší v tom, který orgán je příslušným k projednání těchto nároků, alespoň
z pohledu dotčených orgánů, které si to nakonec „mezi sebou vyjasnily“. Podle krizového zákona se má
nárok uplatňovat u orgánu, který příslušné nařízení vydal. Takto by v úvahu připadal buď Úřad vlády,
nebo Ministerstvo zdravotnictví. Pro jistotu jsme tedy žádosti adresovali oběma těmto orgánům,
abychom se cca po měsíci dozvěděli, že příslušným orgánem je Ministerstvo vnitra! Na náš zdvořilý
dotaz na Úřadu vlády, proč tomu tak je, nám bylo sděleno, že se takto na vládě dohodli. Opravdu však
lze příslušnost orgánu založit neformální dohodou, která odporuje výslovnému ustanovení zákona?
Nebudou pak veškerá vydaná rozhodnutí (ať již kladná, či spíše záporná) trpět vadou v tom smyslu, že
byla vydána nekompetentním orgánem? Nezbývá tak než spoléhat na jemnocit příslušných soudů,
které nepřičtou tuto rošádu výkonné moci k tíži poškozených jako žalobcům, když i předchozí uplatnění
u příslušeného orgánu moci výkonné je součástí posouzení oprávnění žalobce podat žalobu. Ačkoli tato
nejistá doba přináší spoustu otázek, lze mít za to, že minimálně případy postoupení žádostí orgánů
moci výkonné mezi sebou budou soudy jednoznačně zahrnuty pod celkový pojem uplatnění u státu.
Přesně jak se dalo očekávat, rozhodnutí Ministerstva vnitra o náhradě škody podle krizového zákona,
o kterých víme, jsou všechna zamítavá s lakonickým odůvodněním, že „na uplatněný nárok se § 36
krizového zákona nevztahuje“, jakkoliv si většina právníků myslí pravý opak. Za zmínku stojí rovněž
pasáž, ve které je uvedeno, že „Ministerstvo považuje za nejdůležitější prvek kompenzace materiální
újmy nejen v podnikatelském sektoru systém vládou schválených nástrojů individuální pomoci“.
Motivace pro taková rozhodnutí je jasná – nepřipustit precedens obzvláště za situace, kdy další škody
stále vznikají a pravděpodobně budou po státu uplatňovány. Toto ostatně odpovídá i zkušenosti
uplatňování škody dle zákona o odpovědnosti státu, který je sesterským předpisem ke krizovému
zákonu, jde-li o škody způsobené zásahy moci veřejné, kde je pravidlem paušální odmítání nároků
soukromých osob. Významnou roli hraje totiž v těchto případech lidský faktor rozhodujících úředních
osob a jejich odpovědnost vůči orgánu jako nadřízenému, která v případech složitého posuzování
příčinné souvislosti jako klíčového předpokladu uznání uplatněného nároku nad nimi visí jako
Damoklův meč, jehož se lze snadno bez osobní odpovědnosti zprostit odsunutím poškozeného
k soudní moci. Takto bude následně postupovat určitá část poškozených (odhadujeme cca 50 %), kteří
ještě budou mít sílu, chuť a finanční prostředky na tento boj se státem.
Lze tedy i v daných případech očekávat, že nároky budou odkázány na soudní moc a první žaloby tak
již směřují, nebo již dokonce doputovaly k příslušnému soudu. Pokud se totiž příslušný orgán vyjádří
negativně, nebo se ve lhůtě 6 měsíců nevyjádří vůbec, je teprve možné obrátit se se žalobou na soud.
Takový přístup správních orgánů je bohužel spíše pravidlem a přichází tak do úvahy do budoucna
odstranit z právních předpisů tohoto typu povinnost poškozených učinit mezikrok uplatněním nároků
proti státu u jeho správních orgánů. Ostatně i obecné zásady soukromého práva by měly stát
stimulovat, aby cestu k náhradě poškozeným upravil jednoduše s nejvyšším urychlením k dosažení
kýžené satisfakce. Naopak i ve světle aplikace krizového zákona se jeví jasně, že institut primárního
uplatnění u výkonné moci prostředkem tohoto cíle není, ale je naopak zbytečnou povinnou zastávkou.
Snaha příslušných orgánů o oddalování jakéhokoliv rozhodnutí o odškodnění je tak více než jasná. I
když si Ministerstvo vnitra na posuzování uplatněných nároků najalo externí advokátní kanceláře,
z nichž některé mají kapacitu řádově desítek až stovek právníků, na rychlost vyřizování žádostí to dle
zkušenosti nemá žádný vliv. Navíc s ohledem na to, že vyřizování žádostí měly příslušné orgány
předpokládat již od dubna 2020, je otázkou, zda vynaložené prostředky neměly směřovat spíše do
posílení interních kapacit Ministerstva vnitra, než do výkonu státní správy zapojovat komerční subjekty,
které navíc podle dostupných smluv budou Ministerstvo vnitra zastupovat i v případných soudních
sporech navzdory existenci Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který je příslušným
odborným aparátem vybaven a k takovému účelu primárně zřízen.
Soudem příslušným pro projednání předmětných žalob bude soud, v jehož obvodu má sídlo
Ministerstvo vnitra, tedy Obvodní soud pro Prahu 7. Podle rozvrhu práce je na tomto soudě sedm
soudců se specializací na řešení těchto případů, na každého z nich tak v nejbližší době připadne cca 45
takových případů. Průměrná délka civilního řízení u zmiňovaného soudu je u dané agendy 478 dní (je
nutné opětovně zdůraznit, že jde o průměr za rok 2019). Přihlédneme-li k tomu, že předmětná řízení
budou rozhodnuta spíše později, neboť spory o náhradu škody obecně patří k těm nejsložitějším co do
otázek skutkových a právních, rozhodnutí v řízení u soudu prvního stupně můžeme očekávat nejdříve
koncem roku 2022 (spíše optimistický odhad). Bude pak velmi zajímavé, jak k rozhodování přistoupí
každý z oněch sedmi „statečných“ soudců, neboť v rámci své soudcovské nezávislosti by se měl každý
z nich řídit pouze svým „nejlepším vědomím a svědomím“ a při posouzení dopadů krizových zásahů
států do majetku soukromých osob by měli jemně vyvažovat obyčejnou lidskou snahu brát se o své
štětí a nezbytnost zásahu shůry. V hraničních případech by pak dle našeho názoru měli dát přednost
obyčejnému lidskému rozumu a ochránit živobytí jednotlivce před majetkovým zájmem veřejných
rozpočtů. Můžeme pak tedy očekávat rozsudky v plné šíři možného spektra od zcela zamítavých po
zcela vyhovující. Vydání těch pro poškozené pozitivních pak samozřejmě předpokládá, že u soudců
nepřevládne snaha o ochranu eráru, kterému je již tak těžce pouštěno žilou, a že se soudy obecně
budou držet premisy vyjádřené Ústavním soudem již v roce 2014 a zdrží se aplikace vlastní „právně
politické představy soudce“ při vážení právní úpravy a konkrétních okolností daných škod.
Ať již budou rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 jakákoliv, lze očekávat, že se proti nim
neúspěšná strana odvolá. Řízení se tak přesune k Městskému soudu v Praze, u kterého je průměrná
délka odvolacího řízení cca tři měsíce. V polovině roku 2023 bychom tak mohli mít první pravomocná
rozhodnutí, nebo alespoň být zpět u soudu prvního stupně s vědomím korigujících právních názorů
odvolacího soudu. S ohledem na skutečnost, že v případě nároků na odškodnění podle krizového
zákona v souvislosti s pandemií Covid-19, se bude jednat o judikatorně zcela neprobádanou oblast, lze
očekávat rovněž následné podání dovolání k Nejvyššímu soudu, jehož úkolem je sjednocovat
rozhodování nižších soudů. U tohoto soudu pak můžeme očekávat vydání rozhodnutí v horizontu cca
dalšího roku. Ani toto rozhodnutí pak nemusí být konečné a vzhledem k povaze okolností, ze kterých
vzešly a budou uplatňovány nároky, lze spíše předpokládat, že pravidelným dalším krokem bude řízení
před Ústavním soudem. Jsme toho názoru, že z vlastní povahy střetu vrchnostenského zásahu státu se
zaručenými svobodami jednotlivce, ať již občana, nebo jejich sdružení ve společnostech, půjde o spory
s ústavněprávním přesahem. Zkušenosti s podobnými typy sporů a přihlédnutí ke specifičnosti dané
problematiky nám tak velí, abychom střízlivě očekávali trvání celé této anabáze poškozených
v průměrné době 5 let, než budeme mít spolehlivý návod k řešení těchto sporů. Kolik z původních
žadatelů u Ministerstva vnitra tuto dobu vydrží lidsky či ekonomicky a dorazí do cílové stanice, kde na
ně bude čekat zadostiučinění, jehož původní výše bude relativizována inflací a jinými
socioekonomickými determinanty hodnoty peněz, je pak velmi těžké odhadnout.
Ze shora uvedeného je pak zřejmá velmi trnitá cesta k dosažení odškodnění cestou autoritativního
výroku soudu a nezbývá než apelovat na stát, aby namísto cesty boje, vyčerpávajícího nadměrně obě
strany, zvážil spíše plošné řešení tohoto celospolečenského problému. Stát by měl upustit od vymýšlení
smluvních klauzulí ve smlouvách pro existující, avšak zjevně nedostačující programy podpory, kterými
se čerpající subjekty vzdávají svých nároků na odškodnění, upustit od pokusu (naštěstí zatím
neúspěšného) o novelizaci krizového zákona, díky čemuž mělo dojít k eliminaci nároků na pouhou
skutečnou škodu apod. Namísto toho by se stát měl o své poškozené společenství postarat a přijít
s transparentním plošným řešením, které by mj. ušetřilo desítky milionů za externí právní poradce
(které bude stát nota bene platit z prostředků, které mu samy nyní poškozené subjekty poskytly
formou daní), odbřemenilo by se již tak přetížené justici a zejména by měl stát cílit na zajištění přežití
stovek podnikatelů či firem v konečném výsledku potrestaných za něco, co nemohly jakkoli ovlivnit.
Mohlo by se také totiž stát, že počet subjektů odvádějících daně a/nebo zaměstnávajících tisíce lidí,
zaznamená dramatický pokles. Kde se až taková spirála může zastavit je spíše otázkou pro ekonomy.
Na tomto místě můžeme pouze uzavřít úvahou, že zklamání ze systému, který podnikatele plošně
nepodporuje, ale naopak je nutí se jednotlivě složitě domáhat nejistých a mnohdy existenčních náhrad
škod, povede k desilusi a s tím spojené rezignaci na další aktivity významné pro udržení samotné
ekonomiky.
Jsme daleko od odrazování podnikatelů od požadování odškodnění podle krizového zákona, nicméně
z naší praxe víme, že jakákoliv dohoda je vždy lepší než ten „nejlepší“ rozsudek. Stát by se měl primárně
soustředit na eliminaci „do očí bijících“ přehnaných a nedůvodných nároků, a pouze ty odkázat soudu.
Ve zbytku by měl spíše pomáhat a alespoň usilovat o kompromisní dohody o odškodnění. Rozumíme
však také tomu, že k dosažení dohody musí být vždy nejméně dva. Pokud tedy stát neudělá toto gesto
vůči těm, od nichž jeho moc pochází, a nenabídne všem podnikatelům alespoň „vrabce v hrsti“ a místo
toho se postaví do role solitérního „nepřítele“ všech jimž vládne a bude tak vymýšlet vše možné i
nemožné, aby nemusel dodržovat zákony, které sám vydal, nebo se jejich důsledkům alespoň vyhnul,
je zcela legitimní tvrdě se dožadovat svého „holuba na střeše“.
JUDr. Aleš Klech, LL.M., advokát a partner FORLEX s.r.o. advokátní kancelář
JUDr. Marek Juráš, Ph.D., advokát spolupracující s FORLEX s.r.o. advokátní kancelář