Posouzení majetkové újmy zaměstnavatele podle pravidel o bezdůvodném obohacení

Nejvyšší soud se ve svém nedávném rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1609/2023 zabýval případem, kdy bývalý vedoucí zaměstnanec, který měl z titulu své funkce právo nakládat s platební kartou k účtu zaměstnavatele, prováděl výběry, které nebyly proúčtovány a zaměstnavateli tak vznikla škoda 487 000 Kč.

Zaměstnavatel podal žalobu na náhradu škody podle §250 odst. 1 zákoníku práce, se kterou však neuspěl ani v odvolacím řízení, protože neprokázal, že by žalovaný zaviněně porušil svoji konkrétní zákonnou nebo smluvní povinnost. Porušení povinnosti zaměstnancem je společně se vznikem škody a zaviněním zaměstnance jedním z předpokladů vzniku povinnosti nahradit škodu podle ZP a při nenaplnění jednoho z těchto předpokladů povinnost nahradit škodu nemůže vzniknout.

Nejvyšší soud však uvádí, že pokud nebyly splněny předpoklady pro vznik povinnosti nahradit škodu zaměstnavateli, měly se soudy nižších stupňů zabývat tím, zda nejsou splněny podmínky pro vydání bezdůvodného obohacení. Zákoník práce neobsahuje speciální úpravu bezdůvodného obohacení, s výjimkou vrácení částek neprávem vyplacených zaměstnanci, a proto je na základě subsidiarity občanského zákoníku vůči zákoníku práce nutné posoudit situaci podle ustanovení o bezdůvodném obohacení obsažených v OZ.

Zaměstnavatel tak může dle ustanovení obsažených v OZ požadovat, aby mu zaměstnanec vydal, oč se na jeho úkor bez spravedlivého důvodu obohatil.